Opravdu to od tebe čekají?

Co si myslíš, že od tebe druzí čekají? Co od tebe očekává tvoje rodina, tvůj šéf, tví kolegové?

Schválně, zkus si na to odpovědět. Jaký/jaká máš být, aby si ostatní mysleli, že jsi super?

Třeba už máš tohle za sebou a neděláš nic proto, že se domníváš, že to druzí očekávají. Možná už nepotřebuješ naplňovat očekávání nikoho jiného. Gratuluju. Pokud ještě tak daleko nejsi, čti dál.

Proč se na to vůbec ptám? Čím víc mluvím s lidmi, tím víc mi dochází, kolika nesmyslům vlastně věříme.

Některé mé klientky věří, že aby byly super ženy a mámy, musí být doma a víkendy trávit jen se svou rodinou a vlastně z toho nikdy nevybočit. Některé se bojí být občas protivné a sebestředné, protože se domnívají, že skvělá ženská/skvělej chlap musí být pořád pro všechny veselej a přístupnej.

Jiné věří tomu, že nesmí v práci nic odmítnout a musí se všemi dobře vyjít, aby byly oblíbené.

Další mají pocit, že budou super, když budou makat víc, než ostatní. Dělat věci bez chyb, mít víc peněz, dokázat splnit víc úkolů, než druzí. Možná zrovna vy se domníváte, že nemůžete svým dětem ukázat, že vám je na houby nebo cokoliv dalšího.

Možná věříte, že ostatní očekávají, že pro ně budete mít vždycky radu. Že budete pořád vtipná/vtipný, krásná, silný… bla bla bla

Tak co, máte pocit, že od Vás druzí něco čekají? Co to je?

A teď ta zásadní otázka… k čemu Vás vede to, že si to myslíte?

Možná berete všechny směny, taháte si práci domů, uklízíte jak vzteklé, chodíte se svým chlapem na kolo, i když byste mnohem radši šla s holkama do welness. Děláte před dětma, že jste strašně veselá, i když byste nejradši kopala do dvěří. Děláte, že nejste utahaná a mažete dětem svačiny, i když byste si fakt děsně ráda lehla? Nebo jedete jeden kurz za druhým, protože přece už musíte být se vším vyrovnaná?

Možná makáte jak ďas, abyste přinesl domů dost peněz, vykládáte všem, co jste zažil a kde jste byl… abyste byl dost zajímavej. Tváříte se, že Vás baví i to, co vlastně zas tak ne. Plníte očekávání svého šéfa, i když vás to stojí vážně hodně…

Co když by od Vás nikdo nic nečekal? Co když byste si představili, že Vás lidi dají takové, jací doopravdy jste?

Co když byste byly občas vzteklí, protivní, slabí, křehcí, protivní, líní, umaštění, uječení, sebestřední, schovaní v koutku… co když by Vás přijímali i tak? Co když by Vás díky tomu dokonce přijímali víc?

To, že něco potlačíte, neznamená, že to zmizí. Naopak.

Když děláme, že jsme jiní, než jsme a potlačujeme i ty svoje temnější stránky, ničíme se. A ony nás o to víc ovládají. Nenápadně, skrytě. Tak, že si toho skoro nevšimneme. Ale o to silněji.

Třeba si můžeš dovolit víc, než si umíš představit a ostatní tě stejně budou mít rádi. Jasně, někteří ne, ale někteří o to víc.

Zeptej se své ženy, muže, dětí, kolegů, co od tebe čekají. Možná budeš zírat.

Tak co, co by sis dovolil/a kdyby od tebe ostatní neměli žádná očekávání?

Nenech si zbytečně sežrat život představami, kterým věříš. Velká část z nich bude pravděpodobně jenom tvůj blud. Můžeš víc, než si myslíš.

Tak hurá do toho, máš na to se zeptat?

Možná máš pravdu a čekají od tebe zázraky. Pak je na tobě si uvědomit, kolik seš tomu ochotná/ochotný obětovat.

A možná zjistíš, že by radši úplně něco jinýho, co by tě taky udělalo šťastnější.

Tak co, koho se zeptáš prvního? A co si vlastně přeješ zjistit?