Pouť do Santiaga jako cesta k sebeúctě

CO MĚ K CESTĚ VEDLO 

Je to pár let zpátky, co jsem sbalila krosnu vážící víc, než jsem běžně zvyklá nosit, a rozhodla se vyrazit pěšky do Santiaga. Nejsem žádná velká turistka. Nikdy jsem nešla 300 kilometrů, dokonce ani 30.  Anglicky umím velmi špatně a to se nepodceňuju. Nejsem ani věřící, takže moje důvody se nedají nazvat ani jako náboženské. Bála jsem se samoty, děsila mě letiště a obecně musím říct, že jsem byla spíš lehce zamindrákovaná, než nějak super free holka.

Proč jsem to teda dělala? No, dneska bych řekla, že jsem se nacházela ve fázi života, kdy jsem sakramentsky potřebovala převzít vládu nad svým životem a vidět, co dokážu. Myslím, že jsem si chtěla dokázat, že jsem dost dobrá. A taky mě tak zvláštně píchlo u srdce, když jsem uviděla knížku o pouti nebo mi někdo vykládal o tom, že to šel. Normálně jsem jim prostě záviděla. Takže bych řekla, že se v mém srdci ozývala touha.

No a taky jsem byla bez chlapa a nechtěla jsem si připadat jako chudinka, co nemá s kým strávit dovolenou. Tak jsem se prostě rozhodla strávit ji sama. A mít jasný cíl a celodenní program mi přišlo snazší, než se sama válet u moře.

PROČ ZROVNA SANTIAGO

Santiago jsem si vybrala prostě proto, že internet je plný návodů, jak tam dojít, mapy mají super značení a zpětně Vám jako velmi dezorientovaná osoba můžu slíbit, že tam dokáže dojít i cvičená opice 😀 Se vší úctou k opicím.

Cestou jsou ubytovny za pár euro. Když máte omezené zdroje, vyberete si levné ubytovny, kde si i uvaříte. A když budete mít štěstí jako já, pár lidí s Vámi cestou jídlo posdílí. Takže prostě je to za mě nejsnazší cesta, jak zažít samotnou pouť, i když se bojíte a jste skoro bez peněz.

STRACH A TOUHA OD PŘÍPRAV AŽ DO KONCE

Jednám v životě dost hrr a vlastně to na sobě miluju. Je to jedinej způsob, jak dokážu překonat strach snadno a rychle. Prostě se hystericky rozhodnu a udělám něco, abych už musela. Tak přesně tak jsem si koupila letenku. Za skoro poslední peníze, co jsem měla na účtu. A pak jsem se do rána převalovala, napůl jsem se smála a napůl si říkala, že jsem se zbláznila.

A bylo mi živo.

POZNATEK Z CESTY Č. 1 – KDYŽ SE BOJÍŠ, PROSTĚ SKOČ

První dárek, který jsem si přivezla je hluboké uvědomění o strachu a návod na celý život. Zjistila jsem, že když se bojím a skočím do toho po hlavě, prostě to nějak dopadne.

A realita je stejně vždycky jiná. To se mi cestou potvrdilo ještě mnohokrát.

Nenabádám Vás k unáhleným rozhodnutím a bezmyšlenkovitému jednání. Chtěla bych jen říct, že nejlepší na překonání strachu je akce. Protože vaše hlava pak může zjistit, že se sice můžete bát, ale prdíte na to. A tak už se pak příště bojíte o něco míň. A to, jak jistě cítíte, neplatí jen o pouti.

PRVNÍ LET, PRVNÍ ZTRACENÍ SE, PRVNÍ TOUHA TO VZDÁT

Všechno to jsem stihla zažít během prvních dvou dní. Na letiště mě házeli kamarádi a dodnes si pamatuju, jak děsně jsem se bála, když jsem vystupovala z auta.

A jak zvláštní klid se ve mně rozhostil, když jsem prošla branou.

Došlo mi totiž, že už v tom jedu. Soustředila jsem se jen na další krok a věděla, že cesta zpět už není. Cítila jsem zvláštní a silnou radost.

Jelikož jsem neměla moc peněz, rozhodla jsem se přespat na letišti. Když jsem sama uléhala na Madridském letišti pod lavičky, nevěřila jsem, že to vůbec dělám. A cítila strach a zároveň dojetí nad tím, že jsem si to dovolila.

Ztratila jsem se hned po příletu. Na mapě to město vypadalo tak malé. No, nebylo. Trvalo mi vážně dlouho, než jsem našla katedrálu, od které mám vyjít. A tak jsem se smála. Bála jsem se tolik, že jsem se smála. A nakonec to našla.

Než jsem došla na kraj města, bolela mě záda z krosny a začínalo mi docházet, že to bude slušná makačka. Cestou do prvního kopce mě potkala stará španělská paní a něco na mě vehementně pořvávala. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že mi nabízí deodorant. Moje merino tričko totiž opravdu nebylo protipotivé, jak slibovali prodejci. Upřímně, už po dvou kilometrech do kopce jsem myslela, že se vrátím a nadávala jsem, co jsem si to vymyslela.

POZNATEK Z CESTY č. 2 –  PŘEKÁŽKY JSOU SOUČÁST KAŽDÉ CESTY- A TO JE OK

Jak to začalo, tak to pokračovalo. Denně jsem narazila na něco, co bylo potřeba překonat. Hned první ubytovna, kam jsem se doplazila po 20 kilometrech s pocitem, že jistě pojdu dřív, než nadejde večer, zela prázdnotou. A na dveřích byl španělský nápis. No španělsky jsem uměla jen pozdravit. Nevím, jak se mi to podařilo, ale nějak jsem se dopátrala, že musím jít kilometr zpátky do restaurace a tam si vyzvednout klíč. No a tam najednou seděla holka, co šla taky na ubytovnu a začalo první povídání, i když rukama nohama a dost nesmělé.

Několikrát se mi stalo, že obchod, kde jsem si měla dokoupit jídlo, zavřel pár minut předtím, než jsem do něj dorazila. No vždycky se našel někdo, kdo se o jídlo podělil.

Hned druhý den mě překvapil neustávající déšť. No, zjistila jsem, že pod pláštěnkou se i najíte a posadíte, když je třeba, a že bosé nohy v sandálech parádně čvachtají bahnem.

Několikrát jsem došla k tomu, že ubytování na cestě je plné. No a díky tomu jsem v opravdovém údivu zjistila o svém těle, že je schopno ujít 42 kilometrů z krosnou přes poměrně slušné kopce, protože jiná varianta nebyla. Nemyslím si, že bych to kdy dozvěděla jinak.

POZNATEK Z CESTY č. 3 – DOKÁŽU MNOHEM VÍC, NEŽ SI MYSLÍM

Zážitků bylo víc a článek by mohl být vlastně skoro na knížku, takže si dovolím vytáhnout jeden, který mě oslovil hodně hluboko uvnitř. Jako správná unáhlená holka jsem si koupila nové boty a vyrazila v nich rovnou. Vím, už to nikdy neudělám.

Hned třetí den jsem cítila po celou dobu chůze slušnou bolest. Ale nebylo zbytí, prostě bylo potřeba dojít. Až ve sprše jsem zjistila, že společně se superhyper náplastí na puchýře jde dolů i kůže. Na obou patách. Málem jsem omdlela. Bolelo to jak čert, jsem cíťa a měla jsem před sebou ještě asi 200 kilometrů. A dát si na nohu byť jen ponožku bylo prostě nemožný.

Dodnes děkuju za tenhle den. Protože společně s bolestí přišel jeden z nejsilnějších zážitků lidské sounáležitosti. Vyšla jsem před ubytovnu, kde byla krásná postarší francouzka, se kterou jsem sdílela kus cesty. Šlo z ní něco, co jsem si zamilovala. A ona se stala na chvíli mou maminkou. Rozplakala jsem se jí v náruči a vzlykala, že chci domů. Když uviděla moje nohy, pronesla jen „Oh, shit!“

Do té doby ošetřovala puchýře jednomu z pěti amerických bratrů, krásné mužské sestavy, která společně vyrazila na cestu. Ten velkej chlap měl na noze pár malých puchýřů, a když mu je ošetřovala, kňučel jako štěně. Když uviděla mě, něco řekla klukům a za chvíli už jsem ležela na lavici v obklopení všech. Jeden mě držel za nohy, druhý mi donesl láhev červeného španělského vína, třetí mi připaloval cigára, čtvrtý mi pouštěl muziku a pátý říkal něco o tom, že jsem statečná. Moje pouťová máma začala konat a zašila mi, co to šlo, puchýře tak, aby se začaly hojit. Z veškeré té péče jsem byla tak hotová a z té hrůzy tak mimo, že přísahám, že to ani nebolelo. Ten obdiv v jejich očích mi vyloženě lahodil. Pamatuju si, že jsem jim česky říkala něco jako: „Kluci, já jsem porodila dítě. Puchýře mě nezastaví.“

POZNATEK Z CESTY č. 4 – LIDSKÁ SOUNLÁLEŽITOST JE MOCNÁ A NÁDHERNÁ

Další den mě čekala nejdelší etapa cesty. Boty jsem nechala v koši, omotala si nohy obvazama a v pět ráno v nezapnutých sandálkách vyrazila do hor. Věděla jsem, že potřebuju náskok, protože puchýře a bolest mě budou zdržovat. Na ubytování jsem došla o půl desáté večer. Všichni už tam dávno byli. Banda cizích lidí, které už jsem pak nikdy neviděla. Když jsem přicházela k ubytovně, vyšli všichni ven, cinkali skleničkama, nalévali víno a volali mým směrem „HERO OF CAMINO“!

Byla jsem tak dojatá, že ještě dneska mi ožije srdce, když si na to vzpomenu. Ten den jsem pro sebe hrdinkou byla. A užívala jsem si každé objetí a přípitek.

POZNATEK Z CESTY č. 5 – KDYŽ VYPNE HLAVA, OTEVŘE SE SRDCE

Cesta pokračovala a s každým kilometrem jsem cítila, jak se pomalu odpojuju od hlavy. Čekala jsem, kolik toho vymyslím, s čím vším se vyrovnám. Upřímně, nejkrásnější zážitek bylo to PRÁZDNO. Prostě jsem šla. A myšlenky postupně mizely. A jelikož jsem většinu cesty šla sama, mohla jsem se absolutně soustředit na sebe, na okolí, na chůzi. Dodnes si děkuju, že jsem se rozhodla jít bez parťáka.

Když jsem se vrátila, ptala se mě spousta lidí, jestli jsem měla nějaký spirituální prozření, jestli jsem se našla. Nevím, jestli bych to zrovna takto nazvala, ale rozhodně jsem cestou zažívala silný věci.

Jednou jsem šla a šla a najednou jsem ucítila touhu si lehnout. A tak jsem ji poslechla. Lehla jsem si přímo na cestu a cítila, jak mi slunce svítí do tváře. Bylo mi božsky. Za chvíli šla kolem jiná poutnice. Uviděla mě ležet, usmála se a lehla si vedle mě. Ležely jsme a strašně jsme se smály. Radostí a štěstím, že prostě jen ležíme na cestě. Nevím, jak to nazvat lépe, než čistota. Byla to čistá a obrovská radost ze života.

POZNATEK Z CESTY č. 6 – CHŮZE A SAMOTA LÉČÍ

Dovolím si sdílet i svůj zážitek, který považuju za skutečně spirituální. Ať už to byl výplod mé fantazie, setkání s duší nebo cokoliv, nikdy na to nezapomenu. Měla jsem právě 33 kilometrů do cíle. Došla jsem k místu, které bylo něčím silné. Najednou jsem se zastavila a nemohla jít dál. Všude okolo byly po zdech citáty, básničky, lidská moudra. Tak jsem je četla a cítila, jak vstupují hluboko do mě. Nechala jsem se hluboce dojímat a dotýkala se svého srdce. A pak tam byla. Malá holčička. Vedle mě. Moje malá „já“. Nebyla tam fyzicky, ale naprosto jasně jsem cítila, že moje dětské já je tam se mnou. A vedle něj jsem cítila svou mámu, babičku, prababičku. Generace žen kráčely se mnou. A já šla a plakala. Vděčností, že můžu. Že mám svobodu. Že jsem žena a v můžu zažívat svobodu. Byl to jeden z mých životně nejsilnějších zážitků. Naprosto jasně jsem věděla, že něco hluboko ve mně se léči. Že jsem v životě v bezpečí.

POZNATEK Z CESTY č. 7 – TEPLÉ JÍDLO, SPRCHA A SPÁNEK JSOU ZÁZRAK

Pomalu se blížím ke konci svého vyprávění. A mám touhu sdílet s Vámi ještě jeden velký poznatek. Tak obyčejný, až to bolí. Doma mi to nikdy tolik nedošlo. To, co jsem na pouti skutečně potřebovala, abych to dala, bylo teplé jídlo každý den, dostatek spánku a možnost opláchnout svoje tělo. Když jsem to zanedbala, moje tělo mi to okamžitě dalo sežrat. Myslím, že postoj k mému tělu se cestou opravdu změnil. Pořád k němu nejsem tak laskavá, jak bych si představovala, ale moje láska a úcta k němu vzrostla.

POZNATEK Z CESTY č. 8 – I CESTA MŮŽE BÝT CÍL

Závěrem svého příběhu bych se ráda dala do zpěvu. Moje milovaná „Mňága“ mi zní v uších… „I cesta může být cíl…“

Čekala jsem, co na cestě pochopím, co se naučím, co se o sobě dozvím. A to nejdůležitější, co jsem zažila, byla cesta sama. Každý krok mě učil. Stejně, jako mě učí každý krok tady doma.

A tak…. pojďme si užít cestu. Vezměme za ruku strach a pojďme jít dopředu. Tam, kam nás srdce táhne. Přes překážky. Otevřeme ty dveře do sklepa, kde čekáme bubáky. Ať můžeme zjistit, že tam žádní bubáci nejsou. Dovolme si s odvahou zjistit, že strach je jen strach. Jen kámen na cestě, nikoliv neprostupná zeď. Kámen, co když zvedneš, tak tě posílí.

Všímejme si svého těla, svých možností a važme si překážek a lidí, které na cestě potkáváme. Protože cesta je cíl.

Přeju Vám krásnou cestu životem.

Pokud zatoužíte po průvodci, můžete využít mé koučovací podpory. Někdy na své cestě totiž potřebujeme trošku ošetřit puchýře.

BUEN CAMINO